ZŠ Kácov - Nikolka Blehová

26.4.2008

Milá Báro, chci Ti ještě jednou za nás všechny poděkovat za to, co jsi pro nás udělala a že jsi to s námi vydržela. Určitě jsme se všichni nechovali tak, jak se sluší a patří. A moc Tě obdivujem, jak dokážeš zvládnout tolik věcí najednou. Organizovat celou akci, sbírat odpadky a ještě mít dobrou náladu. Na tuhle akci nikdo z nás nezapomene. Máme Tě moc rádi, za tu chvilku jsi nám přirostla k srdíčku.
Teď už mi nezbývá než Ti popřát hodně úspěchů. Držíme pěsti. Měj se krásně.

Jak to vlastně všechno začalo… Někdy v zimě nám ve škole oznámili, že se v dubnu bude čistit řeka. Všichni z toho byli nadšení a hned se šli zapsat. Asi po týdnu se na to pozapomnělo, a když to začalo být znovu aktuální, většina dětí se odhlásila. Zbylo nás tam asi 15. Jak se blížil den odjezdu, několik dětí to vzdalo. Někteří nemohli ze zdravotních důvodů, někomu to rodiče nedovolili. Sobota 12. 4. se neúprosně blížila a my nevěděli, jestli se máme těšit, či naopak. V sobotu ráno jsme se před Pivovarem v Kácově sešli v dobré náladě.

 

Když jsme se vydali na vodu a začali sbírat, nevycházeli jsme z údivu. Věci, které jsme nalézali nás překvapovali a znechucovali zároveň. Večer na Sport Hotelu jsme ani nebyli tak unavení. Zato ráno se nikomu nechtělo vstávat. Po vydatné snídani jsme opět vypluli. Ten den jsme našli cyklistický klub. Na jednom místě bylo asi 10 kol zarostlých v trávě. Ale to ani zdaleka nebylo všechno. Další zajímavé nálezy na sebe nenechali dlouho čekat. Téměř po třech hodinách sbírání odpadků už jsme byli vyhladovělí a těšili se na oběd. Po obědě jsme se opět vydali na cestu. Na Ymcu jsme dorazili rychle. Ubytovali jsme se, a protože začala být zima, zatopili jsme si v krbu. Bára začala hrát na kytaru a my se k ní postupně přidávali zpěvem. S hygienou to bylo horší. Měli jsme k dispozici pouze trochu teplé vody a ledovou vodu ze studně.

V pondělí ráno jsme vstávali brzo. Bohužel nás také opustila jedna slečna, která onemocněla, a tak nás zase bylo o jednoho méně. I když přijeli další pomocníci, bylo nás oproti víkendu zoufale málo a čekala nás dlouhá cesta. Do Šternberku jsme dorazili až pozdě odpoledne. Přestože jsme byli unavení, šli jsme se podívat na hrad. Dostali jsme dvě hodinky osobního volna, a tak jsme se rozprchli po městečku. Když se setmělo, rozděl se táborák a opékali se buřty. U ohně s námi byl i starosta Šternberka. Počkali jsme, až se pořádně setmí a znovu se vydali na hrad. Byla to celkem zábava. Spát jsme šli až pozdě v noci. Probudili jsme se do zimy a nikomu se nechtělo ven z vyhřátého spacáku. Vylézt nás donutil až hlad. Chvilku před devátou přišly děti, které nám měli pomáhat sbírat odpadky ze břehu. Ale když jsme se vydali na vodu, zjistili jsme, že nám ani moc nepomohli. Pořád jsme měli co sbírat. Eternity, plastové láhve, igelity, polystyren a kusy všelijakého oblečení byli na denním pořádku. Nacházeli jsme takové věci, jako jsou ledničky, televize atd. Těsně před Ratajem jsme objevili velkou skládku přímo u řeky. Spoustu odpadků jsme tam museli nechat, protože už by se nám na lodě nevešli.

V ratajské bývalé škole se nám spalo nejlépe. Bylo tam teploučko a celkem pohodlí. Večer jsme uspořádali SuperStar. Zapojili se téměř všichni. Jako porotu jsme si vybrali učitele a Báru. Byla to velice tvrdá hra, ale vítěz je jen jeden. Ráno se nám vstávalo o mnoho lépe než předchozí den. Přibyli tři holky ze zdrávy, tak nás bylo zase víc. Ihned po vyplutí jsme zjistili hořkou skutečnost. Někteří lidé se zřejmě doslechli, že čistíme řeku a před domy nám nastrčili odpadky. Našli jsme další skládky a udělali jsme si názor na chataře. Po obědě nás čekalo nepříjemné překvapení. Auto, do kterého jsem dávali sebrané odpadky se k nám dlouho nedostane. Ale i tento problém jsme zvládli. Hodně nepříjemný byl však déšť. Všem se nám ulevilo, když jsme dorazili do domu seniorů v Samopších. Dokonce tam kvůli nám postavili molo. Zachovali se tam k nám moc hezky. Dostali jsme teplé jídlo a mohli jsme počkat v teplé místnosti. V půl osmé jsme museli vyrazit na vlak. Lučení s Bárou bylo smutné a někdo měl slzy na krajíčku. Ve vlaku jsme všichni vzpomínali na zážitky. Každému se honilo hlavou, jak je to možný, že jsou lidi takový (s prominutím) prasata. Vyhazují různé věci, které příroda nemůže přijmout. Dělají z naší krásné země skládku. Nevím, jestli to dělají schválně, nebo si to neuvědomují.

Teď bych ještě za všechny chtěla poděkovat našim učitelům, zejména paní Soně Křenové a Luboši Švihelovi, že nám umožnili tento výlet a těch pět dní s námi vydrželi, i když jsme se vždy nechovali zrovna nejlépe. Také chci poděkovat Báře Čmelíkové, která to všechno zařídila.

,,Báro, moc ti za všechno děkujeme.“

Související obrázky

Nepodařilo se načíst flash plugin. Stáhnout si ho můžete z webu Adobe